|
|
Polsko opět žije lustracemi, dekomunisací, nutností vyrovnat se s vlastní minulostí. Polsko, v němž vlastně žádná dekomunisace nebyla a zdejší vydání tzv. lustrací je snad tím nejmírnějším procesem, jaký si lze vůbec pod tímto pojmem představit, opět řeší otázku, která již několikrát během posledních patnácti let tvrdě dělila národ. Děje se tak proto, že sílí přesvědčení, že za hlubokým rozkladem státu, který nabral dynamiku po tzv. Rywinově aféře, stojí především postkomunistická vládnoucí strana spolu se svou totalitně-estebáckou minulostí, která se za ní vleče. Ale podivný smrádek ze skříně s kostlivcem tu a tam zavane i na osobnosti, jejichž životopisy byly dosud považovány za ty vzorové.
Lustrační soud, čili zvláštní soud řešící případy tzv. lustračních lží, ke konci minulého roku vydal rozsudek, dle kterého je lustračním lhářem Józef Oleksy. Bývalý komunista, po 89. roce čelní politik postkomunistického Svazu demokratické levice (SLD), byl premiérem, předsedou parlamentu, nyní je v čele SLD. Proces se táhl několik let a v důsledku tohoto rozsudku Oleksy po dlouhém váhání odstoupil z funkce předsedy dolní komory parlamentu – dokonce i pro jeho stranu, jejímž předsedou se krátce před rozsudkem stal, je jistým diskomfortem, že jí vede tzv. lustrační lhář. Čili kdosi, kdo prohlásil, že nikdy nespolupracoval s komunistickými tajnými službami, leč soud ho usvědčil, že jeho prohlášení je nepravdivé. Toto prohlášení musí učinit osoby, které chtějí vykonávat určené veřejné funkce – lze klidně přiznat spolupráci – a nic se neděje. Soud řeší pouze ty případy, kdy Lustrační strážník, čili Mluvčí veřejného zájmu, má o pravdivosti prohlášení daného politika pochybnosti. Tak se stalo v případě Oleksyho. Tak je tomu i nově např. v případě hlavního vojenského prokurátora. U příležitostí těchto lustrací vycházejí najevo podivné věci – Institut národní paměťi, který ze zákona shromažďuje a bádá (s policejními pravomocemi), totiž nachází překvapivě mnoho kompromitujících materiálů. A přitom by neměl najít skoro nic.
Připomeňme, že Polsko jako první v bývalém sovětském bloku mělo nekomunistickou vládu a částečně demokraticky zvolený parlament – již na počátku léta roku 1989. Jenže ona nekomunistická vláda nebyla tak úplně nekomunistická – premiérem byl sice bývalý disident Tadeusz Mazowiecki, ale silové resorty měli ještě pod kontrolou komunisté a presidentem byl generál Jaruzelski. V archívech Ministerstva vnitra plápolaly ohníčky s akty tajné policie, předseda vlády Mazowiecki vyhlásil tlustou čáru – zdálo se, že minulost je překonána, odpuštěna, vyřešena. Československé či německé lustrační běsnění bylo v Polsku vnímáno jako necivilisovaný hon na čarodějnice. Zde se všichni smiřovali. Bývalý disident Adam Michnik se spřátelil s komunistickým ministrem vnitra Kiszczakem (tím, co dával rozkazy k brutálním zákrokům proti oposici), ba i s generálem Jaruzelským – autorem stanného práva v r. 1981. Netrvalo to dlouho a přemalovaná komunistická strana vyhrála volby a ujala se opět politické moci. Vše bylo v nejlepším (ne)pořádku. Stoupenci dekomunisace byli vnímání jako zoologičtí antikomunisté, jejichž místo je snad v nějakém safari, ale ne na politické scéně.
Ale tato idylka začala znenáhla praskat, bořit se. Polský stát je v krisi. Dokonce i umírnění intelektuálové volají po budování IV. republiky. Ta stávající – III. se prý nedá ani opravit. Parlament musí povolávat nové vyšetřovací komise řešící gigantické skandály, které vznikly důsledku klientelismu – prapodivného pletence politiky (nejen té levicové), tajných služeb, byznysu a zahraničních zájmů (ruští špióni a podobná exotika). SLD se dokonce zapletla i s mafiemi – lokálními a možná i jinými.
25. ledna politická scéna prožila šok. Dostala facku, ba těžkou ránu přímo do tváře. Tři politici SLD byli krajským soudem v Kielcích odsouzeni k nepodmíněnému (!) odnětí svobody. Rozsudek je prvoinstanční, nicméně padl. Provinili se tím, že předali banditům tajné informace o chystané policejní akci proti podsvětí. Jedním z odsouzených je bývalý náměstek ministra vnitra v Millerově vládě. Poslanec, další je také poslancem a ten poslední senátorem. Nejsou to jediní politici této strany, kteří mají problémy s právem. Mnozí starostové měst (podivnou shodou okolností také z SLD) vládnou svým městům z vyšetřovacích cel vazebních věznic. To nejsou již jednotlivé aféry – to je patologie. A rozsudek z Kielc je prvním potvrzením této s tak výraznou sankcí!
Klientelismus, korupce, nejasná a často se měnící pravidla… To jsou jen důsledky. Podle mnohých – a dnes o tom již takřka nikdo (až na výjimky) nepochybuje – příčinou je absence dekomunisace v polském veřejném životě. Zkuste si představit takovou situaci – presidentem Česka je Vasil Mohorita, Štěpán je premiérem a třeba Biĺakův zeť je úspěšným a oblíbeným redaktorem ve veřejnoprávní televisi. Šílená představa, viďte. Ale v Polsku je to realita. Jakkoliv jména a životopisy aktérů jsou kapánek jiné – je to prostě tak.
Pravice si mne ruce – levicové politické elity se kompromitují samy. Vláda spadne oposici sama do klína. Nyní je na pořadu dne otázka předčasných voleb – oposice tvrdí, že vládnoucí garnitura již dávno ztratila legitimitu, právo vládnout. SLD připouští, že k předčasným volbám může dojít již na jaře. Ale to i president i premiér (levicoví) slibovali již před rokem a půl. Nikdo jim nevěří. Proto pravice radikalisuje svůj repertoár – jakmile přejme moc, dojde k velké očistě. Velká komise pravdy, lidový tribunál, hospodářská lustrace – tento slovník budí strach. Ale zdá se, že ještě větší strach byl vidět na chodbách parlamentu po vynesení rozsudku v Kielcích. Před minulostí není útěku. Nevyřešená lustrace, zavržená a zesměšněná dekomunisace – vracejí se jako bumerang, jehož úder bolí. Ale Polákům nejde jen o jakési historické zadostiučinění – jim jde o stát, který je v hluboké krisi. Politické elity jsou nevěrohodné. Podnikatelé jsou vnímání jako tuneláři. Policie, tajné služby – vše je v otěžích proradných politiků – mimochodem – před soudem v Kielcích stane i nedávný president policie…
Polsko čekají patrně předčasné parlamentní volby – je spíše pochybné, že jejich výsledkem bude počátkem budování nového, lepšího státu. Oposiční politici nemají autoritu, která by je k tomu opravňovala. Mnozí z nich spoluvytvářeli dnešní stát Koneckonců lustrační bumerang bije i mnohé bývalé disidenty, kteří dnes patří k oposici. Takové informace znenadání pronikají na veřejnost – v táborácích estebáků totiž neshořelo vše…
Ale zdá se, že namísto aby takové informace diskreditovaly jednotlivé politiky, tak vyvolávají opačný efekt – volání po katharsi – čili zveřejnění všeho. A to může být opravdový počátek zrodu IV. republiky.
Vladimír Petrilák, Polsko
napsáno pro Mosty
|
