|
Wildstein vyhozen
z práce!!!!
seznam
|
Otázka lustrací a dekomunisace se v lednovém, zavaleném
sněhem, Polsku stala nadmíru palčivou otázkou. Redaktor
seriosního deníku Rzeczpospolita, Bronisław Wildstein,
totiž v závěru ledna okopíroval veřejně dostupný
seznam osob evidovaných v aktech polské Státní bezpečnosti
(SB) a seznam nahrál na CD, která pak rozdal známým
novinářům. Seznam není ještě kompletní a jsou na něm
jak agenti, tak tajní spolupracovníci, ale i např. kandidáti
na tajné spolupracovníky – tj. osoby, které o tom,
že figurovaly v aktech SB ani nemusely vědět. Seznam tvoří
Institut Pamięci Narodowej (Institut národní paměti,
obdoba českého ÚDV) a v tuto chvíli je na něm přes 240
000 jmen, ale podle informací institutu jeho konečná
verse bude čítat kolem půldruhého miliónu jmen. Seznam
je přístupný novinářům, historikům či jiným badatelům
v čítárně IPN a novináři (jakož i historici) již
databázi využívali od podzimu loňského roku.
Gazeta wyborcza 29. ledna informovala o tom, že kdosi
vynesl, ba ukradl seznam agentů. Tato informace byla přirozeně
nepřesná, snad i matoucí. Novinář Bronislaw Wildstein
se netajil, že to byl právě on, kdo vynesl z IPN údaje a
za druhé uvedl, že nejde o seznam agentů, ale evidovaných
osob, čili že na seznamu jsou i agenti i osoby zapsané
jako kandidáti TS. Uměle vyvolaný poprask kolem
Wildsteinova činu měl tohoto a jeho počin diskreditovat.
Mnozí, levicově orientovaní politici, neváhali redaktora
Rzeczpospolité nazvat gangsterem, barbarem či jinými
epitety. Např. premiér Marek Belka prohlásil, že tímto
je vlastně lustrace ukončená a už není co řešit.
Pravicová oposice naopak Wildsteina chválí a prohlašuje,
že to je teprve začátek opravdové dekomunisace, která v
Polsku dosud neproběhla.
Lustrace v Polsku
První nekomunistický premiér Tadeusz Mazowieckií v
roce 1989 vyhlásil slavnou „tlustou čáru“,
jinými slovy politiku ve stylu čo bolo – to bolo. V
jeho vládě ostatně silové resorty měli pod kontrolou
komunisti a ve Státní Bezpečnosti ještě v lednu 1990 se
beztrestně pálila akta. Nikdo z vládnoucích neměl vůli
proti tomu zasáhnout. Ke zbylým aktům měli přístup jen
vybraní lidé a jak se získanými vědomostmi nakládali
– ví jen oni. Vůdčí tzv. „morální
autority“ (zpravidla rodem z oposice!) horlivě
varovaly před lustracemi, ve kterých viděli hon na čarodějnice.
Dekomunisace byla zakázaným slovem.
Prvním nesmělým pokusem vyrovnat se s vlastní
minulostí byl tzv. Macierewiczův seznam. V květnu 1992.
roku sejm (dolní komora parlamentu) usnesením zavázal
ministra vnitra (Antoniho Macierewicze), aby zveřejnil
seznam poslanců, senátorů a státních úředníků, kteří
se vyskytli v aktech SB. Ministr během několika dnů vůli
poslanecké sněmovny splnil a došlo k velké mele.
Prapodivným způsobem byla svržena tehdejší vláda
(jediná, na které po roce 89 nějakým způsobem
neparticipovali postkomunisté) a zdálo se, že
dekomunisaci v Polsku definitivně odzvonilo.
Nicméně v roce 1997 poslanec Bogdan Pęk (tehdy
lidovec, dnes europoslanec Ligy polských rodin) navrhl přijetí
Lustračního zákona, který by sankcionoval uvedení
nepravdy v lustračním osvědčení. Zákon byl přijat a
je to neobyčejně mírná verse lustrací. Konkrétně to
vypadá tak, že osoba kandidující do nějaké státní
funkce musí vydat osvědčení – přizná-li se, že
spolupracovala s komunistickou tajnou policií, nic se neděje.
Pakliže napíše, že nespolupracovala a u soudu vyjde
najevo, že je to lež, pak je taková osoba prohlášena za
lustračního lháře a nesmí deset let vykonávat taxativně
vymezené veřejné funkce. Pochybná lustrační osvědčení
zpochybňuje Mluvčí veřejného zájmu (jakýsi lustrační
prokurátor), instituce zřízená spolu s Lustračním
soudem a Institutem národní paměti. Vzhledem k vysokému
stupni zničení akt tajné policie je malá pravděpodobnost,
že se lháře podaří usvědčit. Avšak např. v procesu
Józefa Oleksyho, který před Lustračním soudem trvá již
9 let, se to loni v prosinci podařilo. Tento rozsudek však
ještě není pravomocný (Oleksy, bývalý komunistický
funkcionář, nyní předseda postkokmunistické strany,
donedávna předseda sejmu, po r. 89 byl za postbolševiky i
premiérem), nicméně jeho případ ukazuje, že navzdory
velké míře zničení akt, mnohé lze zjistit a Institut národní
paměti navzdory stále menšímu rozpočtu (což je zásluha
postkomunistů) svou práci vykonává celkem svědomitě.
Co bude dál?
Nejbližší parlamentní volby, které se uskuteční
patrně letos na podzim změní situaci. Vyhraje pravicová
oposice a ta prohlašuje, že provede dekomunisaci a
lustrace. Existuje několik projektů – nejradikálnější
sepsala Liga polských rodin – ta předpokládá, že
bude povolán jakýsi Tribunál pravdy, před kterým budou
odpovídat nejen postkomunisté, ale i všichni, kteří se
po 89. roce nějak podíleli na velkém tunelování. Strana
Právo a spravedlnost (Kaczyński) chce delegalisovat Svaz
demokratické levice (postkomunisty, kteří nyní vládnou,
jde de facto o nástupníka Komunistické strany, v Polsku
zvané PSDS). Nejmírnější je Občanská platforma, ale i
ta počítá s tím, že stávající lustrační zákon
bude muset být novelisován.
Proč dekomunisace?
Polsko je zmítáno perrnamentní politickou krisí,
Hospodářství sice poměrně rychle roste (letos 5%), ale
zdá se, že došlo k šílené pauperisaci mas (kolem 35% všech
nájemníků neplatí nájmy – týká se to družstevních,
podnikových i komunálních bytů). Gigantické platy papalášů,
neustálé aféry – které ve srovnání s českými
tunely – jsou zhruba stokrát závažnější –
to vše dohromady vytváří atmosféru, v níž sílí
hlasy, že je nutné skoncovat s 3. (stávající )
republikou a začít budovat republiku 4. Dlužno dodat, že
mnozí politici z vládnoucí levice mají opletačky se
soudy a že padly již první rozsudky (vězení), potvrzují
to, o čem si šuškají polští vrabci – levice je
de facto mafijní struktura. Politici a byznysmeni
spolupracují s mafií, sami se chovají jako mafie a stát
je tímto vředem prolezlý. 3. republika vznikla v r. 1989
na základě tzv. kulatého stolu, kde k jednání s
komunisty byla přizvána umírněná část tehdejší
oposice (odb. svazu Solidarita). Tam a na jednáních ve vládní
vile Magdalenka byla dojednána dělba moci, nikoliv předání
moci oposici, nýbrž dělba moci. Komunisté tam také
dostali záruku bezstrestnosti. Je pozoruhodné, že i umírněná
(rozuměj: neantikomunistická) část oposice pak v 3.
republice spolu s komunisty nevybíravým způsobem potírala
pravicové spektrum polské politické scény. Pravice neměla
tisk, peníze – prostě nic a nebyla s to vytvořit
silnou, dobře organisovanou strukturu (navíc se hádala
sama mezi sebou). Bolševici a vybraná část oposice ovládli
stát. V soudech, na policii, v bankách, na úřadech, v
podnicích – prostě všude zůstali lidé z dávného
aparátu a milostivě k sobě přizvali jen část bývalých
disidentů. Takto vznikala 3. republika, režim, kterému
sociologové říkají státní kapitalismus a který v mnohém
připomíná banánovou republiku. A ta nyní těžce stůně…
Pravicová oposice prakticky nemusela nic dělat pro to,
aby získala popularitu. Její volební vítězství (které
nastane na podzim) bude jednoduše výsledkem totální
kompromitace stávající „politické elity“.
Musí mít však program nápravy státu. A dnes je zřejmé,
že nelze nic spravit bez očištění – vyrovnání
se s minulostí, která přespříliš ovlivňuje přítomnost.
Čin Bronislawa Wildsteina je jakýmsi zoufalým pokusem
rozhýbat stojaté vody – jak on sám tvrdí,
demokracie se zakládá na transparentnosti. Jednoduše
nelze nic kloudného udělat v zemi, ve které neustále
estebácké (a komunistické) vazby sehrávají velkou
aktivní roli. Zveřejnění dat je začátkem očisty a nápravy
státu.
Vladimír Petrilák, Polsko
Z POSLEDNÍ CHVÍLE!!!
Wildstein vyhozen z práce
Bronisław Wildstein, novinář, který okopíroval
katalogový seznam IPN (Institu paměti národa), na němž
jsou uvedena jména osob evidov aných polskou Státní
bezpečností, byl včera večer (31.1.2005) propuštěn z
práce. Deník Rzeczpospolita tak podlehl patrně tlaku největšího
odpůrce lustrací v Polsku – Gazetě wyborczej
– tuto domněnku vyslovil v soukromém rádiu RMF
profesor Pawel Śpiewak.
Připoměňme – Wildstein okopíroval veřejně přístupný
seznam. Nikde ho však neopublikoval, jen ho dal spřáteleným
novinářům. Seznam není tajný a není to seznam agentů
– takto ho ostatně ani Wildstein neprezentoval.
Šéfredaktor deníku Rzeczpospolita, Grzegorz Gauden,
prohlásil, že nemůže „akceptovat situaci, v níž
novinář začíná vést púolitickou činnost.“
Wildstein se hájí tím, že to co provedl udělal
„ve společenském zájmu“ Je to podle něho pro
demokracii fundamentální otázka – kdo má právo
rozhodovat o tom, co společnost ví. Wildstein si myslí,
že toto právo přináleží všem a proto i takové údaje,
jako seznam IPN, musí být všeobecně přístupné–
těmito slovy obhajoval propuštěný novinář svůj čin v
rádiu RMF. Také on potvrdil, že jeho odchod z novin byl
způsoben vnějšími tlaky – jmenoval také Gazetu
Wyborczu.
V této souvislosti stojí za to zmínit jednu ženu,
která se ocitlka na „Wildsteinově seznamu“.
Jde o profesorku jadwigu Staniszkis, socioložku, která za
komunismu rozhodně neměla na růžích ustláno. V neděli
30.1. se v televisním tal show dozvěděla, že je na
seznamu. Tato skutečnost ji zabolela. V pondělí však šla
do IPN, aby tam získala statut osoby ukřivděné, tj. aby
úřad potvrdil, že byla osobou pronásledovanou a nikoliv
spolupracující. Z seznamu totiž automaticky toto nevyplývá.
Pro rádio RMF Staniszkisová řekla, že je to pro ni těžká
situace, ale že je nutné se tomu postavit. Proto šla do
IPN. Je také pro lustrace. Jakmile se dozvěděla o tom, že
byl propuštěn ihned mu zatelefonovala s nabídkou pomoci.
Jak řekla, dobře ví z dob minulých co to je ztratit práci
(byla vyhozena za komunismu) . Zároveň mu řekla, že je
nesprávné, že byl vyhozen z redakce.
Na podporu redfaktora Wildsteina již vznikla petice.
cepol 1. února 2005
http://www.gooru.pl/index.php
tento polský vyhledávač má hned
na úvodní straně záložku Lista Wildsteina (to znamená"
Wildsteinův seznam), čili stačí kliknout na tuto záložku
a napsat hledané jméno.
http://strony.aster.pl/sereq/lista.html
seznam vynešený Widsteinem, nejde o seznam agentů, ale o
seznam evidovaných osob, není úplný
http://69.93.20.146/~lista/lista2.zip
pro jistotu ještě jeden link
|