dnešní době vystát frontu na dvě hodiny
– to je věc nevídaná! Skutečně. A v té frontě
stáli mladí, staří, ba i střední generace.. Na co že
byla ta fronta? Ve volnotržní společnosti takový úkaz
není častý. Také v Polsku. Zde k čemusi takovému dojde
např. když zkrachuje nějaká ta banka, to se pak tvoří
fronta neklidných klientů, kteří chtějí okamžitě
vybrat všechny své peníze. Gigantické fronty bývají u
nově otevřených supersámošce, pokud samozřejmě ono
otevření doprovází jakási ta superakční akce. Ona
dvouhodinová fronta, která je zmíněna v nadpisu, se
vlastně týkala takové superakce, sice nepřímo, ale šlo
o akci. Ale nebylo to do supermerketu.
31. července ve varšavské čtvrti Wola
bylo slavnostně otevřeno Muzeum Varšavského povstání.
Prozatím bylo otevřeno jen čtyři dny. Jeho brány přivítají
další návštěvníky až druhého října (výročí porážky,
konce povstání). Během té krátké doby, kdy bylo přístupné,
muzeem prošlo 25 000 lidí – všech věkových
kategorií. Pokud se někdo chtěl dostat dovnitř, tak
musel opravdu čekat ony dvě hodiny. Zkrátka a dobře nápad
otevřít takové muzeum byl více než dobrý. Myšlenku
podporoval současný varšavský primátor Lech Kaczyński
a bez této výrazné protekce, v době kdy na nic nejsou v
Polsku peníze (ani na zdravotní péči) by muzeum sotva
vzniklo.
Podivná je však ta fronta. Ono povstání,
kterému je muzeum věnováno, bylo totiž ve svobodném
Polsku po 89. roce terčem ironických, nevybíravých útoků.
Podle většiny médií to až donedávna bylo „zbytečné“,
„hloupé“, „neodpovědné“, prostě
cosi, za co je třeba se stydět. A v cizině? Tam ani pořádně
neví o co šlo. Francouzské Le Figaro 3. srpna napsalo, že
Varšavané oslavovali 60. výročí Povstání v židovském
ghetu…
No právě. Připomeňme si fakta.
Výročí bylo skutečně 60. Ba bylo i ve
Varšavě. Leč ostatní fakta jsou jiná. 1. srpna 1944 v Němci
okupované Varšavě vedení polského podzemního státu
rozhodlo o zahájení AKCE BOUŘE. Cílem bylo osvobození
hlavního města a tím de facto zabránit Sovětům v dosažení
ničím neomezené kontroly nad osvobozeným územím
Polska. Povstání totiž organisovala Armia Krajowa (Zemská
armáda, AK), čili výtečně zorganizovaná podzemní
struktura napojená na londýnskou emigrační vládu. V té
době byla Rudá armáda na pravém břehu řeky Visly,
obsadila čtvrť Pragu. Byl zde tudíž reálný předpoklad,
že Sovětu budou chtít záhy obsadit i zbytek města aby
mohli symbolicky zpečetit akt dominace. 22. července v
Lublinu (ve skutečnosti v Moskvě) totiž proklamovali
prozatímní komunistickou vládu Polska, čili orgán
konkurenční vůči londýnskému, spojenci uznávanému.
AK chtěla (ve spolupráci s polským Londýnem) zvrátit
tento vývoj. Šance na úspěch byly dost velké. Anglický
historik ve své knížce Powstanie 44 tento názor
podporuje. Názor, který je spíše považován za
kontroverzní. Něco kolem 22 000 špatně ozbrojených Poláků
totiž bojovalo s jednotkami wehrmachtu. Nedostalo se jim
prakticky žádné pomoci – ani od Sovětů, nečinně
přihlížejících, ani od spojenců. Ti druzí poslali několik
letadel, která shazovala zbraně i potraviny, ale naprostá
většina těchto zásilek se dostala do německých rukou.
Poláci byli, ostatně jako vždy, ponecháni svému osudu.
Tito mizerně vyzbrojení povstalci, za vydatné pomoci všech
obyvatel Varšavy (ba i harcerů, čili skautů) válčili přes
dva měsíce! Po porážce vzteklý Hitler rozkázal zpupné
město srovnat se zemí. Ale za zmínku stojí i to, že
wehrmacht se zajatými vojáky AK (čili partyzány) zacházel
jako s válečnými zajatci.
Až donedávna se o povstání mluvilo jen
špatně, ironicky a s despektem. Za komunismu bylo vůbec
zakázané – to proto, že jej organizovala AK. Většinu
povstalců po válce nečekalo nic dobrého, režim
instalovaný Moskvou, se k nim choval podobně jako u nás k
vojákům ze západní fronty. Jakéhosi uznání se
povstalcům v Polsku dostalo teprve po roce 1989.
Ale dosud vždy bylo nutné dodat, že Varšavské
povstání byl vlastně strategický nesmysl, zbytečné plýtvání
mladými životy anebo něco v podobném stylu. Letos poprvé
se o tomto výjimečném činu psalo a mluvilo jinak. Nikdo
si nedovolil zpochybnit smysl a význam činu Varšavanů před
šedesáti lety. Pozorovatelé veřejného života soudí,
že k této změně v nahlížení došlo pod vlivem německých
postojů – např. majetkových nároků vyhnaných po
válce Němců, vedených Erikou Steinbachovou. Ale zdá se,
že to není vyčerpávající vysvětlení. V červencové
Varšavě se letos objevily plakáty s nápisem „Umírali
ve slunci“. Ty plakáty byly doslova všude.
Rozlepovali je mladí byznysmeni. Za své je vytiskli a sami
rozlepovali. Byl to jejich hold povstalcům. Takových spontánních
akcí, které organisovali mladí bylo víc. Znamená to, že
se něco podstatného změnilo ve vědomí, že dosavadní
propaganda byla vlastně neúčinná a taková slova jako
vlastenectví, úcta k vlastní historii opět začínají získávat
svůj význam. největší radost z toho měli ti, kteří
bojovali před 60 lety na barikádách ve Varšavě…
Vladimír Petrilák, "www.cepol.stosunki.pl".stosunki.pl,
psáno pro MOSTY
