Pro náš Čechy je Polsko exotickou zemí – zvláště kvůli nezvykle masovému katolicismu. Stále jsou zde plné kostely, život se řídí tradičním křesťanským kalendářem. A naprosto nepochopitelné je pro nás to, že aktivními a početnými katolíky jsou i mladí. Chodí na davové poutě do Jasné Hory, mají své statisícové mše, jsou jednoduše vidět na všech církevních akcích. Jistě – Polsko je katolické, ale kdybychom chtěli na chvíli být farizei, tak musíme s jistou dávku škodolibosti říci, že to nijak neovlivňuje cosi, co by se dalo nazvat jako morální úroveň národu. Krás se tu krade, vraždit vraždí, řidiči nedodržují pravidla silničního provozu snad více než u nás, no snad jen těch rozvodů a potratů je to mnohem méně. Tento farizejský pohled je jistě zjednodušený a určitě nezahrnuje všechny aspekty složité spleti života společnosti. Ale cosi na něm je. O tom není pochyb.

Letos na jaře, kdy zemřel papež Jan Pavel II. (Karol Wojtyla), Polsko opět ukázalo svou náboženskou tvář – Evropa byla překvapena tím, jak Poláci tuto událost reflektovali, co se dělo v kostelích, na ulicích či pláních. Národ se modli, rozjímal a prim v tom znovu hrála mládež. Meditativní truchlení statisíců mladých dokonce dostalo název – byla řeč o generaci JP2 (dle Jana Pavla 2.), která může změnit celou zem – polskou zem.

Jenže ta polská mládež je také úplně normální – obléká se stejně nevkusně, jako mládež ve zbytku Evropy, poslouchá tu samou hudbu, chodí na tytéž filmy či hraje ty samé počítačové hry. Kouří, fetují, mají předmanželský pohlavní styk (samozřejmě, že ne všichni) – prostě, kromě toho, že chodí do kostela, se snad v ničem neliší od zbytku Evropy.

Tomasz Szlendak, vědecký pracovník Sociologického institutu University M.Koperníka v Toruni, se v Rzeczpospolité v článku nazvaném Festivalová pobožnost mládeže (12.8.2005, str.9) pokusil popsat, uchopit podstatu religiosity současné polské mládeže.

Tvrdí, že pobožnost generace JP2 je selektivní a festivalová. Selektivní – to znamená, že si člověk z morálních a náboženských příkazů vybírá pouze ty, které se mu hodí. Důvodem je podle autora touha po příjemnosti – čili chování naprosto totožné s chováním zákazníka obchodního centra. Mladí totiž takřka všechny oblasti kultury, v tom i náboženství, začínají pojímat stejně jako např. Nákupy, které jim mají poskytnout příjemnost. Znamená to, že jevy známé z oblasti spotřeby, konzumace, se přenášejí i do jiných oblastí života, náboženství nevyjímaje.

Autor článku v deníku Rzeczpospolita zavádí pojem „náboženský supermarket“, který funguje vlastně stejně jako ten obyčejný supermarket. Mladí po něm chodí, pozorují a vybírají si zboží, které jim dává onu příjemnost, jakousi slast, požitek. V náboženském supermarketu však ne všechno zboží je tak slastné – některé vyžaduje disciplinu, odříkání, sebezapření – tomu se mladí jednoduše vyhnou. Je to přeci obchoďák. Berou si jen sladké tyčinky (jako např. pocit společenství v náboženské skupině anebo slib štěstí po smrti) a na regálech nechávají ocet a sůl (morální příkazy týkající se sexuality).

Podle sociologických výzkumů se mládež poměrně snadno vyrovnala s nesrovnalostmi, které z takového přístupu k náboženství vyplývají. Jednoduše si myslí, že církev by měla reformovat své postoje – to alespoň tvrdí sociologové – církev by měla zmírnit svůj postoj k rozvodům (to si myslí 63% mladých mezi 19. a 30. rokem). Generace JP2 tedy bez větších výčitek svědomí má svoje „normativní puzzle“, kde je místo pro náboženské nadšení v davu, tichou modlitbu i předmanželský sex či rozvody.

Tento postoj podle mínění autora není důsledkem sekularisace (čili ateisace, odmítnutí náboženství jako takového, leč supermarketisace náboženství. Jde o féerii – v náboženském životě se mnohé zobrazuje jako kouzelný výjev, máme zde festival vněmů, požitků. Připomenu, že mnohé z davových mší, které se pořádaly na pláních či velkých náměstích po smrti papeže, se odehrávaly v noci – čili plály pochodně či jakási světélka – účastníci to mohli sledovat na velkých obrazovkách – telebimech, které církevní organizátoři bleskurychle nainstalovali. Szlendak píše tvrdě: „Prodej musí doprovázet pokus omámit - okouzlit zákazníka“.

Institucionální církev vidí co se děje, jaká je mládež, a sama se snaží svou nabídku učinit magickou, lákovou, takovou aby odpovídala očekávání mladých. Tradiční formy pobožnosti jsou pro mladé nudné, nelákají je. Proto církev musí (chtě nechtě) přizpůsobit svůj jazyk, způsob vyjádření zvěsti, těmto gustům. Proto namísto slova začíná převládat ikona (obraz), namísto racionální zvěsti nastupuje emoční a vněmová zvěst. Popkultura začíná získávat své místo i v církvi.

Pobožnost mladých je pobožností prožitků. Pasivní účast ve mši, ritualita – to není to pravé ořechové. Mládí chce být aktivní – proto církev akceptuje využití nových (pro ni) vyjadřovacích způsobů jako tanec, moderní populární hudbu, exprese těla v rámci ceremonií.

Mladí jsou hledači – proto je podle autora článku přirozené, že v důsledku střetu onoho hledačství a také nového způsobu přijímání (požitkového) nabízeného „zboží“, vznikají nové formy pobožnosti, jakkoliv v Polsku stále de iure katolické. Objevují se jakési hybridní formy – podnikatelské religiosity, kdy mladí podnikatelé hledají a nacházejí nový prostor pro své aktivity s využitím či místem pro své spotřebitelské návyky – něčím takovým jsou údajně internetové portály s náboženským backgroundem, ale ve své podstatě stejné jako všechny jiné portály.

Tomasz Szlendak nedává odpověď na otázku, jak bude vypadat pobožnost v budoucnosti. Upozorňuje na radikální změnu, která se děje nyní. Všímá si také toho, že v tomto festivalovém pojetí náboženství se jaksi vytrácí křesťanská tradice individuálního duchovního hledání.

Nevím, zda tato analýza je přesná a výstižná. Určitě je však podnětná a umožňuje postřehnout některé aspekty, které jsou nepochybně přítomné v popisovaném jevu. Všímá si totiž obecných regulí, které fungují v západním světě široce pojaté popkultury – a to se týká nás všech.

Vladimír Petrilák

http://www.cepol.tk

15.8.2005