Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku nástupnických států byl určujícím faktorem politického vývoje tohoto regionu československo - polský spor o Těšínsko. V tomto sporu nešlo pouze o místní obyvatelstvo, které bylo národnostně velmi heterogenní, ale hlavně o zásoby černého uhlí v tomto regionu a o ovládnutí železničního spojení mezi Bohumínem a Košicemi. Jednalo se tedy především o strategický význam zdejšího regionu. O obyvatelstvo šlo až v druhé řadě.

Už za I. světové války docházelo k rozhovorům o poválečném uspořádání mezi jednotlivými představiteli obou národů v emigraci^{. Vcelku byl přijímán názor, že Těšínsko bude po válce rozděleno. Místní politici se dohodli, že konečné rozhodnutí přenechají vládám obou států ve Varšavě a v Praze. Řešení územních sporů na Těšínsku však ovlivňovaly i jiné polské a československé hraniční spory (polské na západě s Německem a na východě s budoucím Sovětským Svazem, české na jižním Slovensku s Maďarskem).}

V této oblasti jižního Slezska žily tři hlavní národnostní etnika, Němci, Poláci a Češi (respektive Čechoslováci), dále zde žilo mnoho obyvatelstva různě národnostně promíchaného a hlásijícího se k jinému etniku (Šlonzáci apod.). Poláci i Čechoslováci se jednoznačně vyznačovali podporou svým nově vzniklým národním státům a požadovali připojení celého Těšínska k těmto státům. Naproti tomu místní němečtí politici usilovali o neutralitu Těšínska a případně i celé hornoslezské průmyslové oblasti. Tyto jejich snahy však nenašly podporu ani na české ani na polské straně. V průběhu konfliktu se začali místní Němci přiklánět na stranu ČSR a to především z důvodu větší stabilita této republiky, která zajišťovala dobré podmínky pro jejich podnikání oproti Polsku, které bylo od počátku své existence ve válce proti bolševickému Rusku.

Každý z národů žijících v tomto regionu si vytvořil vlastní správní orgány. Pro tuto práci jsou však nejdůležitější pouze orgány dvou základních etnik, Poláků a Čechoslováků. Rada Narodowa Księstwa Ciesyzńskiego (RN), ustanovená už 19. října 1918, požadovala v prohlášení ze dne 30. října 1918 připojení celého kraje k Polsku. Naproti tomu Zemský národní výbor pro Slezsko v Polské Ostravě (ZNV) vydal k 1. listopadu 1918 proklamaci o tom, že přebírá vládu nad celým Slezskem. Oba orgány si činily nároky na celé území, avšak moc vykonávaly pouze na části území. Dne 2. listopadu 1918 došlo v Orlové k jednání nad provizorní kompromisní úmluvou mezi RN a ZNV o rozdělení správy na sporném území. Dohoda však byla definitivně podepsána až 5. listopadu a říkala, že konečné rozhodnutí přísluší vládám. Demarkační linie (okres Frýdek a 6 fryštáckých obcí bylo pod správou československou) neuspokojovala ani jedny územní aspirace. Pohlíželo se na ni jako na krátkodobé východisko z obtížné situace, která se vyznačovala silným sociálním a nacionálním radikalismem, který začínal sílit. Úmluva sestavená 5. listopadu nesla všechny znaky provizoria, mnohé body byly nepřesné či s dvojsmyslným výkladem (Kubík 2001 : 18)

Po obou stranách demarkační linie se řešily otázky spjaté s přebíráním moci od orgánů bývalé monarchie. V oblasti veřejné správy docházelo k častým konfliktům. V polské části RN vymáhala po úřednících slib věrnosti polskému státu, v české části podobné snahy uplatňoval ZNV. Problémy se vyskytovaly v celém státním a hospodářském aparátu, množily se stížnosti na diskriminaci menšin, rozšiřovaly se agitační letáky a konala se demagogická kampaň z obou stran. Polská strana vědoma si výhodnosti docíleného rozdělení správy začala zdůrazňovat definitivní charakter úmluvy, proti čemuž česká strana protestovala, že jde pouze o provizorní úmluvu. Polská vláda dohodu místních orgánu schválila, zatímco československá vláda se necítila být místním provizóriem vázána a Národní výbor ji pouze toleroval. Zde se začal rýsovat konflikt, neboť polské straně tehdejší rozdělení plně vyhovovalo, ale naopak československé vůbec ne (Borák – Gawrecki 1992 : 81-82).

Koncem listopadu 1918 první polská vláda ve Varšavě vypsala volby, které se měly konat 26. ledna 1919 i na Těšínsku, tedy na polské části Těšínska. Toto rozhodnutí porušovalo ustanovení provizorní místní úmluvy z 5 listopadu. Byl to výkon státní svrchovanosti, kterou však polská vláda na sporném území neměla. Československý protest byl polskou vládou odmítnut, proto česká stran požadovala v Paříži obsazení Košicko-bohumínské dráhy francouzským vojskem jako garanci toho, že se o sporném území bude ještě jednat. Československá strana však neměla příliš času, aby čekala na pomoc, i když se Francie vyjadřovala v kladném smyslu, a proto sáhla mladá republika po násilném prostředku ochrany území, na které si činila nárok.

Dne 23. ledna 1919 zahájilo československé vojsko pod vedením pplk. Šnejdárka obsazování území na východ od demarkační linie stanovené smlouvou z 5. listopadu 1918. Zprvu československá vojska předstírala pověření Dohodou k tomuto činu, tento pokus však nevyšel a došlo k bojům. Československa vojska byla početně silnější, když polská armáda věnovala větší pozornost bojům na východě s Ruskem. Československá armáda tedy vcelku rychle a bez větších bojů obsazovala sporné území až se linie fronty ustálila na řece Visle. Důvodem pro zastavení vojenské akce dne 31. ledna, byla především reakce Dohody v Paříži. ČSR totiž až příliš spoléhala na podporu a pomoc Francie. Ta se však odmítla podílet na vojenské akci proti Polsku, které bylo pro Dohodu v této době cenným spojencem a bojovníkem proti bolševickému Rusku na východě Evropy.

Na jednáních v Paříži na přelomu ledna a února obě delegace uplatňovaly nárok na celé sporné území a obě žádaly o definitivní rozhodnutí sporu. Spor mezi Polskem a ČSR byl podstoupen Noulensově komisi, která se měla zabývat problémy mezi nově vzniklými nástupnickými státy. Dne 3. února 1919 byla v Paříži ustanovena staro-nová demarkační čára, probíhající kolem Košicko-bohumínské dráhy. Oba státy předložily své územní požadavky mezinárodnímu fóru pařížské mírové konference, poněvadž rozhodnutí o demarkační linii bylo chápáno jako dočasný stav. Do československého memoranda prosadil premiér Kramář požadavek přiřčení celého historického Těšínska až po řeku Bialku k ČSR. Uváděly se v něm důvody nejen historicko-právní, ale také hospodářské, komunikační (železnice) a etnografické (ne všechno obyvatelstvo, mluvící polsky, se cítilo národně Poláky). Kramářova koncepce však byla nereálná a v Paříži neprosaditelná. Ministr zahraničí Beneš od počátku počítal s rozdělením Těšínska mezi ČSR a Polsko a považoval za kompromis hranici na horním toku řeky Visly. Toto bylo pro Poláky nepřijatelné. Během jara svůj návrh Beneš přepracoval na přibližně dnešní hranici. Polské požadavky v Paříži se zpočátku rovněž stupňovaly a týkaly se polských nároků na celé Těšínsko vyjma frýdeckého okresu. Vycházely ne z principu národnostního, ale jazykového, tj. všechny osoby hovořící polsky nebo polským dialektem se pokládaly za národnostní Poláky (Borák – Gawrecki 1992 : 83). Po složitých jednáních se československá armáda stáhla na demarkační linii určenou z Paříže a ČSR tak ztratila vše, co během ozbrojeného útoku získala. Svou vojenskou agresí si navíc vytvořila nepříznivé podmínky pro začátek vyjednávání jak s Polskem, tak i s Dohodou.

Ani dvoustranná československo-polská jednání v Praze a v Krakově nepřinesla řešení. Polská strana měla argumenty etnografického a národnostního rázu, československá zase historicko-právní a obě dohromady ekonomické a strategické. V srpnu 1919 pokračovala další jednání v Paříži, na nichž se představitelé dohodových mocností, výjimkou byla Francie, vyslovili pro tzv. Tissiho linii. Podle ní měla Košicko - bohumínská dráha a polovina karvinského uhelného revíru připadnout Polsku. Toto řešení však bylo krajně nevýhodné a nepřijatelné pro Československo, a proto v této situaci požádal Beneš o vyhlášení plebiscitu na území Těšínska. Plebiscit měl mít informativní charakter a při definitivním rozhodnutí mělo být přihlédnuto k hospodářským a komunikačním faktorům. Beneš ve svém návrhu počítal s tím, že by se pro ČSR vyslovili i německy mluvící podnikatelé, kteří by dokázali ovlivnit své pracovníky. S návrhem na plebiscit nakonec souhlasilo i Polsko, neboť to spoléhalo na polsky mluvící obyvatelstvo, které mělo většinové postavení v regionu v té době. Dohoda se nakonec rovněž přiklonila k plebiscitu a dne 22. září vydala podmínky k jeho účasti. Právo hlasovat bylo přiřčeno pouze osobám starším 20 let s trvalým pobytem v Těšínsku, prokazatelným do 1. srpna 1919.

V období příprav na plebiscit docházelo k rozličným střetům, při kterých umírali lidé po obou stranách konfliktu. Oblast zasáhla nová vlna sociálních nepokojů, hornických stávek a bouří zemědělských rolníků. Koncem ledna 1920 přijela mezinárodní plebiscitní komise. Ta uznala demarkační linii z 3. února 1919. Srážky mezi obyvatelstvem se však stále množily a dokonce vznikaly polovojenské organizace z civilního obyvatelstva vedené jednotlivými národními důstojníky. Výzvy k odevzdání zbraní byly bezvýsledné a situace spěla k místní občanské válce. Dne 23. března 1920 vyhlásila plebiscitní komise podrobné podmínky plebiscitu, proti nimž protestovala jak česká, tak i polská strana.

V dubnu 1920 došlo k otřesení jistoty místních polských předáků, že jim plebiscit zajistí vítězství. Bylo to způsobeno několika faktory. Jedním z nich byl neodhadnutelný vliv oboustranných střetů, ale silněji zapůsobilo poznání, že Poláci nemohou počítat s německými a šlonzáckými hlasy. Proto polská plebiscitní komise v Těšíně zakázala svým starostům připravovat seznamy voličů, bez nichž bylo hlasování neproveditelné a zástupci RN prosadili ve Varšavě, že Polsko 24. dubna 1920 oficiálně odmítlo plebiscit jako neproveditelný. Neklid a neochota místních státních orgánů pomoci při jeho organizování způsobili, že byl plebiscit oficiálně přeložen z května na červen.

Ač si tehdy československá strana plebiscit přála a věřila ve své vítězství, vyslovil Beneš souhlas s řešením sporu u arbitrážní komise poté co mu to navrhl polský zástupce v Paříži Piltz. To vše se odehrálo ještě do konce dubna 1920, tedy dříve než začala sovětská ofenzíva na Ukrajině. Polsko však ztratilo měsíc úvahami o možném arbitrovi. V červnu pak Beneš musel arbitráž odmítnout, neboť československý parlament se usnesl, že má trvat na plebiscitu. To se však již odehrálo v době, kdy už Polsko bojovalo na východní frontě proti sovětské armádě a jednoznačně prohrávalo. Dohodové velmoci nabídly Polsku zvýšit pomoc v boji proti bolševickému Rusku, ale pod podmínkou, že Polsko přistoupí na konferenci představitelů obou stran těšínského konfliktu ve Spa 10. července 1920.

Pokles politické prestiže Polska, ekonomické zájmy místních průmyslníků, kteří měli vliv i mimo region a v neposlední řadě uznání pádnosti strategického

komunikačního argumentu ČSR o životní důležitosti Košicko-bohumínské dráhy ovlivnily rozhodnutí velvyslanecké konference v červenci 1920. ČSR byla přiřknuta železnice a část uhelného revíru po řeku Olši. V Polsku bylo rozhodnutí ostře kritizováno a odsouzeno jako „nové dělení Polska“, v ČSR převládlo uspokojení s výjimkou postojů politických skupin zastávajících program historicko-právního radikalismu vůbec (Borák – Gawrecki 1992 : 85).

Lze tedy říci, že Československo sice nezískalo území, které obsadilo pomocí síly zbraní v lednu 1919, ale nakonec získalo více než v co mohlo po tomto agresivním aktu čekat. Rozdělení Těšínska je tedy možno považovat za jednoznačný úspěch československé diplomacie v čele s Edvardem Benešem a naopak neúspěch Polska, které nedokázalo „bojovat“ na dvou frontách, na východní s Ruskem a na jižní s ČSR.