Po rozdělení Těšínska došlo k určitému urovnání vztahů mezi oběma státy a dne 7. listopadu 1921 byla uzavřena dohoda o uznání hranic a potírání nepřátelské propagandy proti druhému státu^.

Hospodářská konjuktura ve druhé polovině 20. let spojená s politickou stabilizací znamenala také pokles vlny stávkových bojů dělníků, která vrcholila v prvních poválečných letech (generální stávky v letech 1922-23). Koncem 20. let propukly některé neúspěšné místní stávky v rámci komunistické tzv. nové stávkové ofenzivní taktiky.

Nástup velké hospodářské krize ve 30. letech však zostřil sociální rozpory. Nezaměstnanost v průmyslových okresech Těšínska byla relativně nižší než ve většině okresů moravského vnitrozemí (např. Valašsko), avšak právě v průmyslových okresech zásluhou silné dělnické organizovanosti přispěla k nebývalé sociální radikalizaci obyvatel. Docházelo k masovým akcím nezaměstnaných, stávkám horníků a zaměstnanců textilek. K největším patřilo stávkové hnutí v Karlové huti v roce 1931, stávky textilních dělníků na Frýdecku a akce horníků v době mostecké stávky na jaře 1932. Sociální rozpory byly živnou půdou pro růst radikálního nacionalismu po obou stranách hranice. Zejména při propouštění dělníků docházelo k ostrým výměnám názorů na to, která národnost je více poškozována.

Přes tyto a další rozpory v postupu československé a polské zahraniční politiky na počátku 30. let převažoval ještě na Těšínsku duch československo-polské spolupráce. Situace se změnila v lednu 1934, kdy byl podepsán polsko-německý pakt o neútočení. Beckova vláda v Polsku nastolila ostrou protičeskoslovenskou politiku, v níž Těšínsko představovalo významnou položku. V únoru 1934 se v polské části Těšína a v jiných pohraničních městech konaly protičeskoslovenské manifestace v souvislosti s 15. výročím československé vojenské akce na Těšínsku. Brzy po podepsání paktu s Německem bylo z Polska vypovězeno téměř 15 % československých občanů žijících v Polsku a tamní tisk začal psát o československém Těšínsku jako o okupované části Polska. Situace Poláků v Československu byla líčena jako jedno velké utrpení a pronásledování (Borák – Gawrecki 1992 : 93). Docházelo k demolování českých škol v příhraničních obcích, československé státní symboly se nahrazovaly polskými a byly poškozovány železniční koleje směřující na Slovensko.

Odezva na československé straně se projevila rovněž v nacionální aktivizaci politických stran, publicistiky, činnosti kulturních, legionářských a školských spolků. Velký rozruch způsobilo přeložení polských železničářů do vnitrozemí ČSR. Polská strana to považovala za diskriminaci svých aktivistů, československá strana zase obviňovala železničáře z toho, že pracovali v zájmu polské agrese vůči ČSR.

Hlavním inspirátorem a koordinátorem polských nacionálních akcí na Těšínsku byl generální konzul Leon Malhomme. Z jeho iniciativy se před parlamentními volbami utvořila koalice polských stran (kromě PSPR, polská socialistická dělnická strana). Volby jim však přinesly zklamání, když nebyl za polské autonomistické strany zvolen žádný poslanec. Také v doplňovacích volbách v letech 1936 a 1937 preference těchto stran klesaly a naopak získávaly podporu státotvorné československé strany, ale i komunisté a socialisté. PSPR ve druhé polovině 30. let navázala s ostatními polskými stranami těsnější spolupráci, zejména když ji čeští sociální demokraté po volbách nepřidělili slíbený poslanecký mandát. Z její iniciativy vytvořily všechny polské strany v roce 1937 Komitet Porozumiewawczy.

Úzkou spolupráci, v níž Těšínsko hrálo významnou roli, navázali s Polskem komunisté. Pomáhali v rozšiřování komunistického tisku a letáků v Polsku, kde polští komunisté pracovali v ilegalitě. Zajišťovali kurýrní služby pro polské komunistické organizace a zprostředkovávali jejich styk s centrálou v Moskvě. V této činnosti, stejně jako v organizování společných srazů i v pomoci při odchodu Poláků do španělských interbrigád, sehrával důležitou roli poslanec Karol Śliwka.

V roce 1938 napětí v regionu kulminovalo. Rozhodující vliv na to měla sílící agresivita hitlerovského Německa a s tím související protičeskoslovenská polská politika. Po anšlusu Rakouska polský místní tisk začal proklamovat požadavek polské národnostní, hospodářské a kulturní autonomie. Ten se stal programem

nadstranického Związku Polaków w Czechoslowacji, který vzniknul sloučením polských politických stran, vzorem jim bylo chování německých stran v ČSR.

Náborová agitace pro novou organizaci měla rysy terorismu a protičechoslováctví. K polským autonomistickým požadavkům patřilo i uznání československého Těšínska za polské území.

Rostoucí agresivita Německa a váhavý postoj západních demokracií rozhodly o osudech Československa. Na jaře 1938 Československo oficiálně sdělilo Polsku, že je ochotno ustoupit v určitých bodech. Nyní však již polská menšina požadovala plnou autonomii a prováděla v tomto směru i svou politiku a koordinovala činnost s německou menšinou. Polská zahraniční politika byla vůči ČSR v hlavních rysech koordinována s Berlínem. Současně se snažila dosáhnout také v Paříži a Londýně, aby velmoci napomohly prosadit v Praze nejen požadavky německé, ale i polské a maďarské menšiny. Západ této politice postupně vycházel vstříc, ale za naléhavější považoval řešení československo-německých sporů.

Ani nový národnostní a jazykový statut schválený koncem července 1938 představitele Poláků neuspokojil a po dohodě s konzulátem se zaměřili na získání autonomie a obnovu hranic z roku 1918. V září 1938 se konaly porady o společném postupu představitelů všech menšin v ČSR a slovenských autonomistů. Souhrn polských požadavků byl také předán anglické Runcimanově komisi, která plnila roli neformálního arbitra v československo-německém sporu.

Dne 21. září 1938 požadovala polská nóta sdělení československé vlády ohledně území obývaných polským obyvatelstvem, tedy jak s tímto územím hodlá ČSR naložit. Praha odpověděla 25. září a navrhla neprodleně zahájit jednání v této věci. O den později se obrátil prezident Beneš na svého polského kolegu Moścického osobním dopisem, v němž navrhoval změnu dosavadních hranic na podkladě vzájemné dohody. Důvodem Benešova dopisu bylo jasné stanovisko československých vojenských představitelů, že obrana republiky je zcela vyloučena, vystoupí-li proti ní vedle Německa také Polsko.

Dne 27. září předložila polská vláda nótu, požadující jednak okamžité odstoupení části Těšínska a jeho obsazení polským vojskem, jednak přijetí zásad referenda obyvatelstva. Československá vláda poukázala na to, že i vůči Německu odmítla okamžitou okupaci a plebiscit před dosažením konečného rozhodnutí, a proto polský požadavek neakceptovala. Vláda se však zaručila, že oprava hranic bude provedena za všech okolností, bez ohledu na jakýkoliv obrat mezinárodní situace a navrhovala Francii a Anglii za garanty těchto změn. Praha navrhovala svolání smíšené československo-polské komise, která by vyřešila otázku obcí a případné výměny obyvatel po změně hranic. Území mělo být rozděleno podle poměru počtu obyvatel obou národností.

Tento návrh byl velkorysý a velmocensky garantován, přesto jej ministr Beck pro údajnou vyhýbavost a neuspokojivost odmítnul. Před půlnocí 30. září 1938 odevzdal vyslanec Papée v Praze ministru Kroftovi nótu, požadující odpověď s ultimátem do poledne 1. října. Nóta požadovala okamžité stažení armády a policie z většiny území Těšínska a celkovou evakuaci do 10. října. Ultimátum kategoricky požadovalo přijetí nebo zamítnutí. Při odmítnutí nebo za stavu bez odpovědi činila polská vláda pouze československou vládu odpovědnou za další průběh událostí (Borák – Gawrecki 1992 : 99 - 100).

Dne 1. října 1938 Československo kapitulovalo a přijalo podmínky. Polská armáda začala obsazovat území československého Těšínska. Den poté němečtí představitelé na Těšínsku vyjádřily svou nespokojenost s tímto stavem v dopise adresovaném Berlínu. Obsazování trvalo polské armádě až do 11. října 1938. Hraniční čára probíhala mezi obcemi Hrušov, Michálkovice, Radvanice, Vratimov, Dobrá a Morávka na straně československé a Vrbicí, Rychvaldem, Orlovou, Komorní Lhotkou a Tyrou na straně polské.

Hromadné přesuny obyvatelstva započaté ještě před záborem dobrovolnými odchody a později násilným vystěhováním českého obyvatelstva a přílivem polského obyvatelstva z vnitrozemí značně změnily národnostní složení Těšínska a celého jižního Slezska. Odhaduje se, že bylo vysídleno či odešlo přes 30 tis. Čechů a asi 5 tis. Němců, takže zde zůstalo okolo 200 tis. obyvatel, z toho asi 80 tis. Čechů, 15 tis. Němců a 100 tisíc Poláků (Borák – Gawrecki 1992 : 102). Pomnichovský zábor pohraničního území Československa citelně narušil hospodářský život na Ostravsku a Frýdecku. Nešlo však jen o zábor polský, okresy Bílovec, Opava a zčásti i okresy Nový Jičín a Hranice byly zabrány nacistickým Německem a staly se součástí říšské župy Sudety a Hlučínsko bylo připojeno k Německu jako součást jeho provincie Slezsko.

Projevy českého a polského nacionalismu na Těšínsku v prvních měsících roku 1939 ustupovaly do pozadí a později docházelo k pokusům o vzájemnou spolupráci v boji proti nacismu. Ty se projevovaly zejména v organizování ilegálních přechodů hranic přes Těšínsko do Polska, odkud se naskýtala možnost odchodu do zahraniční emigrace. Tyto přechody ještě zesílily po okupaci zbytku českých zemí Německem po 15. březnu 1939. Těšínsko se tak stalo nejfrekventovanějším místem tajných přechodů, především díky své výhodné příhraniční poloze, členitosti pohraničního terénu a přetrvávajícím kontaktům Ostravy s okupovanou části Těšínska. Odhaduje se, že zde ilegálně přešlo hranici přes 5 tisíc osob ohrožených nacistickým režimem nebo usilujících o účast v boji proti fašismu v zahraničí. Nejfrekventovanější převáděcí sítí byla organizace Obrana národa, řízená pplk. Klímkem. Jejím prostřednictvím se do zahraničí dostávali především vojáci a důstojníci československé armády. Přímo na hranicích existovala skupina tzv. Slezského odboje, která vznikla už jako reakce na polský zábor československého Těšínska. Další dobře organizovanou a rozvětvenou síť přechodů vytvořili komunisté, kteří tak zachránili spoustu svých funkcionářů. Převáděcí střediska se nacházela skoro v každé pohraniční obci, trasy vedly přes Beskydy, po čtyřech železničních tratích i v okolí pohraničních uhelných šachet.

Už prvního dne války, 1. září 1939, bylo Těšínsko obsazeno německým vojskem a padli zde první polští vojáci a příslušníci domobrany, kteří se postavili Němcům na odpor. Asi 200 místních občanů, kteří se jako vojáci a důstojníci polské armády evakuovali před náporem Němců na východ, se koncem září dostalo do zajetí sovětskou armádou. Na jaře 1940 byli pak spolu s dalšími zajatci hromadně postříleni poblíž Katyně. Desítky dalších, kteří rovněž utekli na východ, se ocitly ve stalinských koncentračních táborech na Sibiři a dalších místech SSSR.

Podle výnosu o začlenění a správě dobitých východních oblastí z 26. října 1939 se Těšínsko stalo součástí Německé říše. Nově vytvořený okupační okres Teschen vzniknul sloučením polských okresů Cieszyn a Frysztat. Svou rozlohou to byl druhý největší okres v říši. Za německé okupace zavládly úplně nové formy spravování oblasti a došlo rovněž k podstatné změně národnostní skladby obyvatelstva.

Německá okupační správa nečinila rozdíly mezi Poláky a Čechy a postihovala je stejnou mírou. V tomto období německé okupace utichly spory mezi českým a polským národem a naopak byl započata spolupráce v boji proti společnému nepříteli.

Osvobození od nacistické okupace začátkem května 1945 znamenalo návrat Těšínska do předválečného rozděleného stavu. Obnovené Československo bylo Košickým národním programem definováno jako národní stát Čechů a Slováků. Nutnost získání československého občanství spojená s rehabilitační akcí umožňovala represe v řadách polských občanů (Kadłubiec 1997 : 28). Na německé i polské obyvatelstvo bylo pohlíženo ze strany Československa jako na příčinu rozpadu první republiky. V důsledku úvah kolektivní viny se vyrojily myšlenky i na odsun Poláků stejně jako Němců z území republiky.

Polská komunita se začala ihned po osvobození vnitřně organizovat a spolčovat v místních organizacích. Československo-polské vztahy se v průběhu prvních poválečných let uklidňovaly a to i za přispění komunistů, kteří postupně převzali moc v obou státech a neměli zájem na rozpoutávání starých sporů a křivd mezi státy, které nastoupily na socialistickou cestu vývoje.

Dne 10. března 1947 byla podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, která zahrnovala i postavení a národní práva jednotlivých menšin na území druhého státu. Na základě této smlouvy byly založeny dvě základní polské organizace na československém území, Polský kulturně osvětový svaz (Polski Zwiazek Kulturalno Oświatowy, PZKO) a Sdružení polské mládeže (Stowarzyszenie Młodzieży Polskiej, SMP). Zároveň s tím byly zrušeny všechny předválečné místní polské organizace (Kadłubiec 1997 : 29).

Na konci 40. let již v obou státech pevně drželi moc komunisté a až do roku 1989 to byla pouze tato politická síla, která formovala národnostní politiku v tomto regionu. Komunisté zaručovali všem menšinám jistá práva, ale jen za cenu plného podřízení se jejich vedoucí úloze. Iniciativa ve věci národních práv mimo komunistický rámec nebyla tolerována. Na Těšínsku se rozvinulo polské školství a vznikla i polská kulturní scéna či polský tisk a rozhlas.

Celou dobu komunismu lze z pohledu polské menšiny na československé straně a československé menšiny na polské straně hranice vnímat jako pomalý, ale jednoznačný pokus o asimilaci, když sice existovaly možnosti vzdělávání menšin, ale do úředního užití se tento jazyk nikdy nedostal. Tuto asimilaci nepřímo podporoval i významný růst těžby černého uhlí v regionu, když zde za prací přicházeli především obyvatelé ze Slovenska a rostl tedy vliv i této menšiny.

Touhy polské menšiny po větších národních právech vypluly na povrch až v průběhu tzv. Pražské jara v roce 1968. Společenský pohyb v Československu v tomto roce se projevil i v polské místní komunitě, která se zapojila do tehdejších proměn. Mluvčím Poláků tehdy byla především PZKO, ale i obnovené skautské hnutí, Harcerstwo. Poláci požadovali spoluúčast na politických rozhodnutích týkajících se jejich menšiny, hospodářskou samostatnost na družstevní bázi, vytvoření vlastního pracoviště pro výzkum polského etnika, nové učebnice v polských školách apod. (Kadłubiec 1997 : 32). Požadavky všech menšin žijících na území Československa měl uspokojit ústavní zákon o národnostních menšinách, který byl přijat již za přítomnosti okupačních vojsk Varšavské smlouvy dne 27. října 1968. Menšinám však téměř nevyšel vstříc a na jejich životních podmínkách nic zásadního nezměnil. Naopak zapojení polské menšiny do pražské jara znamenalo odsunutí čelních členů PZKO a znovuzařazení PZKO do podřízené role komunistické straně.

Období normalizace, tedy od roku 1969 až do roku 1989, lze charakterizovat pro polskou menšinu jako návrat před rok 1968. Tedy pokračující asimilace, když byli Poláci považováni za československé občany hovořící jen trochu se lišícím jazykem. Úbytek polské menšiny lze vidět na poklesu polských škol, když jejich počet klesl z původních 69 na 28 v průběhu druhé poloviny 20. století.